OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na plakátech a letáčcích „Fire Walk With Me Tour“ dlouho dopředu avizovaní EINHERJER nakonec nedorazili a škoda v důsledku toho vzniklá měla v konečném účtování nepříjemnější pachuť, než by jeden čekal. Jednak by spolu s VREID a MISTUR dozajista vytvořili k sobě vzácně padnoucí blok norské black/pagan kovařiny, a jednak by naopak díky nim nedorazili holandští CARACH ANGREN, kteří byli (coby záskok) jednoznačně nejslabším článkem jednoho z posledních letošních letních večerů v maličkém prostředí Modré Vopice. Nicméně stalo se a bylo třeba se s tím vyrovnat, což nicméně i v čerstvě narozené tuzemské prohibici neměl být žádný zásadní problém.
Žižkovský hudební klub je vskutku místem vhodným pro ryze undergroundovou akci. Prostoru poskrovnu, dřevěné zdi nenabízejí žádný zásadní prostor pro kvalitní nazvučení a odskakovat si člověk musí do toi-toiek na dvoře. Právě takové prostředí však může být i odrazovým můstkem pro velmi slušný zážitek, pokud se tedy vystupující kapela s těmito podmínkami srovná a publikum dorazí v takovém počtu, aby klub minimálně opticky zaplnilo. To vše se, až na zmíněnou znouzectnost v pódiovém obsazení, prakticky stalo, takže kdo má rád zejména svérázný black´n´roll v podání večerního headlinera, musel po jeho závěrečné notě odcházet navýsost pobaven.
MISTUR, v jejichž středu se blýská hvězdička kytaristy VREID Stroma, hrají do jisté míry podobně jako jejich právě jmenovaní norští krajani, jen ještě více vzdušněji, řekl bych, s důrazem na větší epickou rozmáchlost. Proto, koneckonců, mají v nástrojovém obsazení také klávesy, a proto také předvedli nadmíru sympatický půlhodinový set, rámovaný skvělou eponymní instrumentálkou „Mistur“ (z jejich doposud jediného alba „Attende“ z r. 2009) a vůbec výborným pojetím melodiky jako takové, včetně instrumentální práce již zmíněného Stroma.
CARACH ANGREN naproti tomu působili jako trojice zneuznaných géniů, jejichž atmosférický black metal s přemnohými zvraty a neustálými pokusy ještě více zkomplikovat již tak dost komplikované struktury jednotlivých skladeb, nikdo ne a ne pochopit. Chyběla však baskytara, chyběla bubeníkova schopnost hrát dostatečně důrazně i ultrarychlé sypačky a především chyběl nějaký záchytný bod pro posluchače, který by v tom všem chtěl objevit alespoň nějaký náznak hudební duše. Vlastní důležitost je totiž kapele zřejmě daleko přednější, což dokládaly i limitované dvě originální masky, ve kterých údajně kapela nahrávala video ke skladbě „The Sighting Is A Portent Of Doom“, a nabízela je na to konto u stolku s merchandise bratru za 550,- Kč za kus. Vskutku roztomilé.
Hlavní hvězdy večera to měly následně tím spíš ulehčené, o co byly naprosto přirozené, uvolněné a připravené rozdávat blackmetalovou špínu plnými hrstmi (tedy ne, že by nějaké ulehčení potřebovaly, když za ně pochopitelně mluví hlavně jejich svojský hudební projev). Setlist VREID byl reprezentativním průřezem toho nejlepšího z minulosti kapely (namátkou „I Krieg“, „Pitch Black Brigade“, „Milorg“ nebo „Blücher“), představil i stále ještě aktuální páté album „V“ („Wolverine Bastards“ a „Welcome To The Asylum“) a v jednom případě dokonce i nepojmenovanou skladbu z chystané novinky. Rovněž zvuk se v místních bojových podmínkách docela vyvedl, takže ona shora vzývaná undergroundová symbióza se v poctivě zaplněném klubu konala od samotného vstupu Norů na pódium až do definitivního, subjektivně poněkud brzkého konce živé produkce. Je jasné, že i v takových chvílích si toho lze přát ještě daleko více (písní, fanoušků, prostoru atd.) ale přece jen - pokud na sebe člověk nechal působit skrznaskrz pozitivní atmosféru a nemyslel na nic dalšího, musel nutně získat dojem o opravdu parádním koncertu. A taky že takový byl.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.